Kat, jo, přesně tak jsem to myslela - od jakého momentu je touha po-moci ve skutečnosti vnitřní touha "po moci".

jinak tuhle konkrétní věc nechci veřejně nijak specifikovat, jde o soukromí jiného člověka. Můžu z toho popsat jen to, co bylo čistě moje prožívání. A ta radost z toho, že můžu pomoct - hele, takhle prostej prožitek to bohužel právě nebyl. Vedle spousty reálný hrůzy, pocitu bezmoci a horečnýho přemejšlení, co mám sakra dělat a jak to udělat správně, a to jak objektivně, tak zároveň i tak, abych se sebou vydržela, pokud to nedokážu a dopadne to špatně...se do toho právě začaly vplejtat takový divný pocity, moc velikášský, moc velká touha vyzkoušet, jaký by bylo zneužít toho, že ten druhý člověk mi v tu chvíli je vydaný na milost i nemilost a já mám tu moc rozhodnout za něj "co je pro něj dobrý, protože já vim líp než on, co je pro něj dobrý", prostě cejtila jsem, že tohle - nechci, nechci to v sobě, ale zároveň to v sobě mám a tím, že si dupnu nožičkou "neci tě", to nevyřeším... a že to budu muset zvládnout se sebou nějak jinak... fakt to pro mě byl docela náraz. Přesně, jak to píše zasjaj - občas prostě vyhlídne nejhorší běs ze mně samotný.