Kdyby "jen" svoje
.
Psala jsem to tu už kdysi dávno, setkala se s výrazným nesouhlasem, že by mezi učitelkami bylo vyšší procento patologických osob než jinde. Ale to povolání má taková specifika (většinou několikaletá každodenní moc nad dětmi a zároveň minimální možnost kontroly toho, co se ve třídě děje), že jich tam prostě dost je. A není to tak, že by v každé škole byl někdo takový, ale jsou školy, kde nikdo takový není, a jiné, kde jich je víc a moc se jim tam daří. Mívají skvělou pověst mezi rodiči, protože přesně vědí, na které a jak zapůsobit. Děti těch nesouhlasících rodičů šikanují a ti rodiče jsou prezentováni jako potížisti, pokud se pokusí s tím něco dělat. Někteří to dříve nebo později vzdají a dítě ze školy vezmou. Jiní raději mlčky trpí, aby netrpělo jejich dítě (ono trpí i tak, ale mnohem méně, takže si toho nikdo moc nevšímá). Ty učitelky (a v nejednom případě i učitelé) si vzájemně kryjí záda. Často zastávají důležité pozice buď ve vedení (ZŘŠ je skvělý post v tomto směru, když to ředitel nevychytá, má ZŘŠ velkou moc a přitom žádnou odpovědnost, to těmhle typům hodně vyhovuje), nebo v širším vedení (výchovný poradce, metodik prevence, metodik 1. nebo 2. stupně). A každého, kdo jim nejde na ruku, buď opravdu zničí, nebo alespoň vyštvou.
Své děti, pokud už dospěly do školního věku, mají k sobě pevně připoutané. Děti chodí do školy, kde jejich matky učí, navenek se k nim matky chovají spíše hůř, aby je nikdo nemohl nařknout, že jsou příliš ochranitelské, ale zároveň dětem nedovolí být samy sebou, pořád je kontrolují, a některé si od dětí nechávají "donášet" na kolegy a takto zjištěná "fakta" využívají k jejich ovládání nebo zničení. Ty děti brzy tuší, jakou mají moc a většinou neváhají tuto sílu využívat, protože je to současně chrání před jejich matkami, protože jsou pro ně v tu chvíli důležité.