Rose, my to máme dost podobně, v podstatě já i manžel máme lidi rádi a pracujeme koneckonců mezi lidmi, ale na dovolenou zásadně jedině sami - ve dvou, pak se synem ve třech. Užijeme si to tak nejvíc, máme rádi svůj klid. Což nám ale nebrání, abychom se v penzionu třeba ráno po snídani nedali do řeči se spolubydlícími, pokecáme o tom, kam máme namířeno, kam oni, dáme si třeba zajímavé tipy na výlet...nebo odpoledne, když přijedeme z výletu, tak se s nimi třeba potkáme na parkovišti a zase prohodíme pár slov, jak jsme se měli, co kde bylo zajímavého... Nemáme problém dát se s lidmi do řeči, ale je to prostě jen na chvíli. Na hromadnou dovolenou s nějakými známými, nebo příbuznými, bychom nejeli. Potřebujeme mít ten pocit, že když nebudeme chtít, tak se nemusíme bavit s nikým a jsme absolutně nezávislí.
Moje teta s rodinou tahle jezdí i s mladými už roky. Většinou si pronajmou nějakou chatu, jsou tam minimálně dvě rodiny...a pokaždé se kvůli něčemu zhádají, nebo se někdo urazí. Je to o tom, jak psala Kat, musí být všichni ochotní přijmout, že ne všichni budou chtít dělat to stejné a všechno podnikat spolu.
Jinak taky chápu výhody, že když třeba jede víc rodin s dětmi, tak si je navzájem pohlídají, nebo mají děti prostě parťáky...ale třeba u nás o tohle vůbec nešlo, synovi byly dlouhé roky ostatní děti ukradené, naopak se jich cíleně stranil, byl radši s námi, nebo sám, takže pro něj by taky takové společenství bylo spíš utrpení, než zábava...