Buřte,
asi jsem jedna z těch žen, co po letech doma už nikdy "nebyl schopné mít pořádnou práci a jen si přivydělávají" - ale co když je to právě to, co spousta ženských potřebuje? Potřebuje to víc, než ty peníze? A co když to potřebují i ti ostatní?
Já jsem před dětmi pracovala třináct let, v devadesátkách bylo "všechno možné" - včetně našlápnutí si na závratnou kariéru - při kterém jsem zjistila, že fakt nechci mít sedmdesátihodinový pracovní týden. Nechci trávit v práci či "prací" (akce s klienty) noci a víkendy... a šla jsem dělat práci za menší, nicméně pořád slušné peníze, ale s tím, že jsem měla něco jako náhradní volno za období, kdy jsem naopak šturmovala - takže jsem měla čas na svoje koníčky a na cestování... S dětmi jsem pak měla štěstí, že jsme byli v situaci, kdy jsme si mohli dovolit to, že moje "zaměstnání" byla něco jako deset hodin týdně a podobně. Holt jsem měla kuchyň z roku 1964 a na autě půl milionu kilometrů... a na dovolené jsme jezdili pod stan a ne do přímořského rezortu a naše děti se učily rozdělávat (a uhasit) oheň a opékat buřty, místo aby měly nějakého animátora...

Teď je mi přes padesát a přiznám se, že z představy zaměstnání, kam budu muset denně docházet na určitý počet hodin a handrkovat se o dovolenou atd., mám pupínky. Takže mám zhruba poloviční úvazek, s relativně flexibilními službami, které mi neinteferují s péčí o hospodářství (ráno potřebuju tak hoďku spíš dvě, abych obstarala všechnu zvěř a nasnídala se a zcivilizovala se po hrabání se v hnoji natolik, abych mohla mezi lidi). A je to práce, kterou si nenosím domů, prostě "zavřu šuplík" a jdu... A protože teď už nemáme hypotéku, tak i v případě nějakého průšvihu s manželem, by se z mé výplaty dalo vyžít. S věkem se mi horší zdravotní stav, spoustu věcí už dělat nemůžu, ale dokud budu moct dělat alespoň něco, bez toho, že bych se u toho zlikvidovala, tak si myslím, že to vydržím ještě dlouho...

Kdysi jsem narazila na nějakou studii - a už jsem jí pak nikdy nenašla - která tvrdila, že nejšťastnějšími ženami jsou Holanďanky - protože tam je běžné, že ženy pracují na částečné úvazky - i ženy svobodné / bezdětné - a že "šťastnější" jsou proto, že žena potřebuje mít společenský život - ne společenský ve smyslu, že chodí pařit, ale ve smyslu, že se stýká s širším okruhem lidí - rodinou, sousedy, že se zapojuje do komunitních projektů a dobrovolničení a tak... S čímž hodně souzním (byť se považuju za introverta a po letech jsem seznala, že takové to "povídání u kafíčka" mě hrozně irituje - že potřebuju něco dělat, že s kámoškou si raději popovídám při rytí zahrádky nebo na výletě nebo během organizování výstavy - než někde u stolku ve vinárně)... chlapi to imho mají jinak, ten komunitní život nepotřebují, vystačí si s "pracovními úspěchy".

Mě přestaly "pracovní úspěchy" lákat někdy v těch pětadvaceti - od té doby si život přizpůsobuju tak, aby mi v tom bylo dobře.... a zjevně ta moje cesta je blízká poměrně nezanedbatelné části žen. A určitě jsou ženy, které preferují ty pracovní výkony a kariéru - ale to jim nedává právo mluvit o těch ostatních stylem, že "nikdy pořádně nepracují" - když jsou to ženy, které se třeba starají o své nestandardní děti tak, aby tyto děti nezahlcovaly školní a sociální systém. Když jsou to ženy, které organizují třeba místní společenské akce - výstavy, dětské dny, jánevímco... a dělají to zadarmo nebo za zcela minimální odměnu - aby pak ty "výkonné a bohaté" se mohly přijít jen bavit.