Babi, nevím, jak kdo, ale já to vidím podobně jako ty.
Možná bych pragmatičtěji uvažovala v nějakém zločinném režimu, za války... Ale v optimistických až euforických devadesátých letech jsem žila prostě tím, že svět se nám otevřel, leží nám u nohou, můžeme si plnit sny a co bude v důchodu, to mi absolutně nepřišlo na mysl. Popravdě to nějak detailně neřeším ani teď. Vlastní střecha nad hlavou by snad být měla a dál se uvidí.