Přidat odpověď
no ve skutečnosti tam nešla kvůli němu, ale spíš kvůli sobě... taky tam naprosto ignorovala jeho potřeby, místo toho naplňovala ty své (čímž myslím i potřebu "pečovat" - vyskládat prádlo do skříně a podobně) - tohle totiž asi rodičům tak nějak pomáhá zpracovat vlastní bezmoc, dodat pocit, že aspoň něco mají ve svých rukách... tohle totiž je právě ten okamžik, kdy je na tom asi okolí ještě hůř, než pacient sám - neví co mají dělat, jak se s tím porovnat, najít si míru užitečnosti přijatelnou pro pacienta a zároveň uspokojující vlastní svědomí...
přiznávám, že i já bych měla potřebu ho doprovázet, stejně jako jsem těžce nesla, když jsem nemohla doprovázet do nemocnice rodiče... role pasivního čekání někde mimo hlavní dění, je nesnesitelná, přestože rozum ví, že ani v centru dění by nebyl přínosem...
Předchozí