Stará huso, já jsem asi tak nějak pořád stejně trpělivá, jak v mládí, tak teď...nikdy jsem nebrala nějaké čekání jako vyloženě ztracený čas, prostě jsem ho využila tak, jak to zrovna šlo - třeba tím čtením, učením, přemýšlením o tom, co kdy chci a potřebuju udělat, pozorováním lidí kolem sebe... Většinou nikam nespěchám, výjimkou je ten autobus, ten stihnout potřebuju, někdy je průšvih i metro, které zrovna ujede, nebo ta červená na semaforu. Normálně by mi to vůbec nevadilo tam čekat, ale když víš, že ti kvůli tomu ujede autobus a další jede až za půl hodiny a ničím jiným nikam dál nepopojedeš, tak občas ráda i popoběhnu.