"nikde nikdo, jen já, skály a rozhledna. Letělo mi hlavou, že bych si neměla ani jak zavolat pomoc"

Dovolím si poznamenat, že takto moje generace chodila po výletech do pozdní dospělosti, generace mých rodičů celý život. Zas tolik nás v pustině nezhynulo...

Pravda je, že jedno bezpečnostních pravidel pohybu v horách bylo (a stále myslím je), že nejméně ve třech. Jeden zůstane se zraněným a druhý jde pro pomoc. To ovšem neznamená, že jsme se nepohybovali nikdy nikdo ve skalách - horách sám