Nebojím, miluju létání. Za covidu jsem měla větší absťák z nelétání než z "bez moře".
Už na letišti se mi vnitřek začne tetelit a při usazení do letadla cítím regulérní pocit štěstí a při rozjezdu mám chuť jásat, po odpoutání nadšeně hledím (přes dítě-děti) z okýnka a ukazuju jim prstíkem - hele dálnice - hele fotbalový stadion - hele na tu řeku... Během letu si fotím "krásné mraky pod náma"
Jenom teď, když to píšu, mě vstávají vlasy na hlavě a usmívám se...
Je to pro mě podobné blaho, jako za mládí nějaký divoký kolotoč... Teď už kolotoče nesnesu, nedělají mi dobře, ale ta euforie se vrací v letadle.
Je to přece absolutní nádhera, že člověk může se pohybovat tak vysoko takovou rychlostí a za pár hodin být na jiném kontinentu, v jiné kultuře, u moře, v teple ...
To, že je to nejbezpečnější způsob dopravy, je už jen třešnička na dortu.