No... Spíš to mám tak trochu naopak :) Moje nemoci byly matkou považovány za úmyslnou zlomyslnost, kterou se jí snažím opět naschvál kazit život, takže ta péče podle toho vypadala. Technicky tedy byla v pořádku, najíst jsem dostala, léky jsem dostala... ale teda že by se mi dostalo nějaké laskavosti, tak to asi fakt nehrozilo. Tak jsem se o sebe v tom smyslu péče postarala sama, ve vlastním snění a ve vlastní hlavě.

Zatímco v dospělosti (když dokážu překonat pocit viny z toho, že obtěžuju svou nemocí okolí - což už většinou dokážu :) ), se mi dostává laskavé péče, a pokud je mi fakt blbě, tak se sama o sebe starat nějak moc nemusím. Stará se o mě manžel i děti, manžel mi vaří, děti mi nosí plyšáčka na noc a pouštějí mi své oblíbené filmy, aby mi nebylo smutno... a ve smyslu toho zabavení se o mě starají i přátelé, kteří si se mnou třeba píšou nebo povídají po telefonu. Takže být nemocná jako dospělá je tak nějak snesitelnější a nostalgie po dětství mě fakt nechytá :)