Kaipo, mockrát. Za tátou, za maminkou, za dcerou, za tchyní. Nenávidím ten nemocniční smrad, to že na pokoji leží další cizí lidé a poslouchají to, co si říkáme se svými blízkými, případně já musím poslouchat, co si říkají oni. Vždycky jsem vyposlechla, co mi můj blízký řekl o svém zdravotním stavu, stručně ho zpravila o novinkách doma a slovně ho podpořila. Pak jsem zdrhla. Asi je to necitelné, ale já to tak mám. Když jsem sama ležela v nemocnici, taky jsem neměla ráda návštěvy. Nejvíc mi vyhovovalo, když jsem v 17 byla měsíc na infekčním, návštěvy byly zakázané a já měla klid.