Přidat odpověď
My to máme lehce podobně - žijeme přes týden odděleně, protože muž není Čech, žije a pracuje a má syna ... s tím jsme se seznámili. Já byla v té době bezdětná a s ne takovou kariérou, takže jsem se přirozeně přizpůsobila a jezdím já za ním...
Jiná volba nebyla, to bychom spolu nebyli. On se přestěhovat nemohl, já ano. Ano, někdy je to strašně náročné a někdy si říkám, že jsem to já, kdo nese tíhu toho vztahu... Ale vím, že je to jen takové fňukání, protože totéž si může myslet i muž (že je opuštěný, nikdo mu nenavaří, nemá si večer s kým pokecat, o sexu nemluvě...).
On je psový, já kočková. On městský, já vesnická. On bytový, já baráková...
Takže já mám dům na vesnici a kočky na pondělí - pátek.
Muž byt v centru města a nic, protože já psy nesnesu a vyříkali jsme si už na začátku, že jak si pořídí psa, tak já odejdu...
Snazší je to v tom, že máme společné dítě a já teda nemám žádné jiné děti. Jeho syna beru taky jako "svého", kluci jsou skvělí bráchové.
Tj. muž je taky 5 dnů sám a vídá nás jen na víkendy. Já jsem zase furt v práci nebo s dítětem, takže kolikrát zoufale toužím po samotě a klidu. často si říkám, že máme obrovské štěstí, že jsme v tomhle kompatibilní - že já na jednu stranu nefňukám, že jsem "na všechno sama" a na druhou stranu on nefňuká, že "je opuštěný". Ale kdyby fňukal, nebrala bych to, že je to jeho chyba. Rozhodně to není většinové uspořádání a drtivá většina lidí v partnerském vztahu prostě chce bydlet spolu, být spolu... Podle mě by drtivá většina žen i mužů fňukala, že je to divné a že jim to nevyhovuje. Určitě to není uspořádání pro každého - že říká, že mu to nevyhovuje, to bych mu teda určitě nevyčítala.
Kočku bych mu nikdy nevnucovala, vím, že by to nesnesl.
Já bych zas nesnesla psa, takže ho nevnucuje on mě.
Samozřejmě - je třeba chápat, že "to jinak nejde". A rozhodně má každý právo říct, že mu to úplně nevyhovuje a třeba hledat i jiné uspořádání... Ono v čase se to proměňuje...
u nás z nejdřív - 2x v týdnu "rande" - bez dětí, o sexu, výlety, dovolené
přes - neustále u něj protože mimino, moje práce na totální druhé koleji
přes - fakticky půl napůl
po současné - pondělí - pátek x volna (dáno holt školní docházkou dítěte)
Já i syn máme "u muže" regulérní druhý domov (dříve fakticky první domov), kromě notebooku a školní aktovky nic nepřevážíme. To je jednoznačné řešení na tvou otázku. Přítel nemůže očekávat, že s ním budeš trávit u něj víc času bez dětí, to objektivně nejde, to není žádný tvůj výmysl. Už při zařizování svého bydlení - nebo holt teď - měl toto uzpůsobit na plnohodnotné bydlení vás všech. Když víkendy, prázdniny, volna u něj, tak "jako doma".. Samozřejmě, že kluci mohou být u svého táty, jet úplně pryč nebo (ve starším věku) chtít zůstat sami doma, protože... Ale jinak děti patří k mámě (když vlastní táta holt nefunguje), těžko je může odkládat, aby mohla strávit víkend nebo týden o prázdninách s přítelem... I kdybys byla ochotná překopat celý svůj život, najít si novou práci, dětem novou školu... a přestěhovat se k němu, šla bys přece logicky i s dětmi. Aspoň těch 19 let jsou děti tvojí nedílnou součástí.
Při myšlence - musí to být i s dětma a chceme spolu být víc - už lze samozřejmě hledat různé kompromisy - od společného bydlení "uprostřed" cesty ... po různá střídání (a tomu uzpůsobené bydlení atd.)
Chlap není sobec, protože chce s tebou být víc ani protože mu vadí kočka.
Byl by (bude/je) sobec, pokud bude chtít tebe, ale bez dětí nebo "ty kompletně zahoď a změň svůj život sobě i dětem a já neuhnu ani o centimetr".
Předchozí