S tímhle já dost souhlasím...

My, u muže v bytě, jsme také měli pravidlo, že sex ne, pokud je doma velký syn, protože mi bylo nepříjemný, že by nás mohl slyšet, nebo nám do toho přímo vlézt (to se začalo stávat až když už byl veliký a chodil večer někam pařit a vracel se "někdy-neurčitě-v noci", tak se párkrát trefil...). Člověku je prostě protivné, že buď se musí strašně kontrolovat, nebo řešit, jestli dítě nebude mít "trauma", že uslyší/uvidí něco, co by nemusel...

U vlastního dítěte to tolik neřešíme, u nevlastního syna jsme to řešili teda fakt hodně...


On je asi problém taky v tom, jestli a jak máte reálně vyjádřeno (mezi sebou i vůči ostatním), že k sobě patříte. To, že s někým žiju, neznamená nutně, že spolu musíme bydlet nebo se vidět denně. Nevím, jestli dokážu ten rozdíl nějak popsat, ale já ho třeba hodně cítím...

Ale to musí těm lidem vyhovovat. Třeba fakt pán prostě jen dospěl do fáze, že stojí o standardní vztah - tj. mít přítelkyni (ženu) denně doma, nejen na víkendy nebo dovolené. A holt na tom doteď nepracovali, takže teď ani jeden nevědí, jak si s tím poradit.


A děti to limitujou hrozně, to je prostě fakt.
A taky je rozdíl v odpovědi - Taky bych strašně chtěla s tebou bydlet, ale děti nemůžu vytrhnout ze školy, od přátel a přestěhovat se sem s nima a ani nemůžu nechat je doma samotný... a mezi Já jezdím furt, ty nepřijedeš pořádně nikdy, ale stejně si stěžuješ, že se málo vidíme... (nemyslím, že bys to řekla jemu, ale možná si to říkáš v hlavě).

po 10 letech bývá krize normálně, možná i s věkem trochu bilancuje, jestli tenhle způsob života (10ti letý vztah na dálku) je to, o co stojí.