Stáňo, vidíš, to by mě ani nenapadlo, že třeba někdo nemá "vzory" ke vztahům mezi prarodiči a vnoučaty. Já strávila s jednou babičkou fůru času, ona byla dost mladá, když jsem se narodila (pamatuju matně i oslavu jejích padesátin, to mi byly 3), ale v invalidním důchodu. Takže s námi nemohla provádět žádné fyzicky náročné aktivity, ale prostě nás hlídala a věnovala se nám dle věku, potřeb, našeho zájmu a jejích možností. Já u ní byla hodně do 3 let (do jeslí jsem se nedostala), potom o víkendech, když jsem chtěla, někdy sama, jindy se sourozenci, ve školním věku i o prázdninách vlastně celou dobu, co jsme nebyli na táborech nebo s našima (asi tak polovinu prázdnin?). Venku jsme si hráli s dětmi se sousedství v podstatě bez dozoru (od nějakého věku, asi od těch 6-7 let?), i koupat jsme se chodili sami. Když jsem chtěla, mohla jsem s babičkou dělat doma, co se zrovna dělalo, ale i činnosti speciálně kvůli mně - babička sama už nedělala skoro žádné ruční práce s výjimkou nezbytného zašívání a oprav (špatně viděla), ale mně učila plést, háčkovat i šít na stroji, když jsem chtěla (učila mě to tedy i mamka). Zpívala se mnou taky hodně, protože mě to bavilo, hlavně před spaním - to si tedy já nejsem jistá, že pro vnoučata někdy udělám a ani si ty všechny písničky už nepamatuju, i když jako malá jsem byla dost přeborník (na počet písní, nikoliv kvalitu přednesu, myslím, že i babička zpívala falešně a já úplně určitě) a dětem jsem se zpívat snažila, když byly malé. Druhá babička chodila do práce asi až tak do 12 let mého věku a i potom měla méně prostoru na vnoučata, protože měla poměrně náročného partnera (říkali jsme mu děda, i když nebyl), ale zase nás brali třeba víc do lesa, na ryby, i na dovolené jsme se s nimi nějak vystřídali ... Naše děti taky mají dost zážitků s babčikami a dědečkem, sice kvůli vzdálenosti tam strávily mnohem méně času, ale zase většinou delší časové úseky. Že by někdo vlastně nevěděl "jak se na lopatu sedá", když se mu narodí vnoučata, to by mě fakt nějak ani nepřišlo na mysl ...