Moje babička se mnou v podstatě dělala běžné věci, typu nákupy, vaření, praní, uklízení. Nenutila mě do toho jí pomáhat, když jsem se chtěla účastnit, tak jsem mohla a když ne, tak jsem si prostě mezitím hrála nebo si kreslila. Odpoledne se mnou chodívala do parku. V létě na koupaliště, ale nikdy by se nesvlékla do plavek, seděla na dece v šatech. Plavat neuměla, nikdy se nekoupala. Do kina, do divadla a na výlety jsem chodila s našima. Babička si se mnou ani nehrála, ale často mi četla. Potom onemocněla, tak už se mi věnovala méně, ale ještě v první třídě se se mnou učila, protože jsem byla často nemocná a musela učení pořád dohánět. Byla to její zásluha, že jsem nemusela opakovat první třídu, měla jsem zameškáno víc než 350 hodin. V mých osmi letech umřela a už tak posledního půl roku jen stonala. Nikdy nezapomenu, jak křičela bolestí. Plakala jsem s zacpávala jsem si uši. Byly to strašné chvíle.