Jo a ve starém bytě měl syn "Damoklovo kolo". Předsíň neměla odhlučněný strop a tak byla o 30 cm vyšší. A tam na kladce hmoždince ve stropu a karabině viselo to kolo. Karabina se uvolnila a kolo se spustilo dolů.

Byl to mj. moderní činžák z konce první republiky, vyzdívaný železobetonový skelet a myslelo se tam na všechno. Od odhlučnění - mezi zdmi bytů byla mezera, do které jsme se s hrůzou probourali při stavbě patra - a ejhle, nebyli jsme u sousedů. Přes ústřední topení, teplá voda z kotelny, kombinovaná kamna na plyn i uhlí, čili i bytový komín, později pro digestoř, původně telefon k domovníkovi a do prádelny, kancelář domovníka, který v noci vybíral za otevření domu, výsypka na odpady na patrech, které padaly rourou do popelnice dole, žel prvorepubliková velikost, navíc na zanořeném dvorku. Takže už to nefungovalo. Dřevěný krásný výtah s bakelitovými čudlíky a mechanickým řízením stanic, v 70. letech ho pak nahradili moderním. Šachta byla otevřená, dalo se do ní přelézt, mamka a děti domovníků se prý vozili na kabině, na tom lanu pod výtahem atd. šílená doba. Majitelé naštěstí zůstali v domě, protože dům patřil velmi známému herci. Takže to prý pouze nějak za pár šušňů prodali státu, nesebrali jim to.

Babička z 6. patra spustila mamce na prádelní šňůře a tyči (aby to nebylo těsně před okny) dřevěnou koloběžku a už drandili po ulicích (50.léta). Takže jsme s nimi jako staronájemníci měli dobré vztahy i po restituci.