Za komoušu v r. 1974, kdy jsem šla na SŠ já, byly silné ročníky dětí a také daleko méně středních škol. Přihlašovala ses jen na jednu školu a muselas mít dobrý posudek a doporučení ke studiu. Bez toho té ani nepozvali ke zkouškám. Zkoušky byly začátkem dubna, z češtiny diktát a potom větný rozbor a různé otázky z gramatiky, ale to vše se probíralo ve škole, nic navíc tam nebylo. Matiku už do moc nepamatuju, ale byly tam příklady, které se předtím normálně počítaly ve škole. Kdo se dobře učil, nepotřeboval se nijak moc na zkoušky připravovat. Zkoušky byly centrální, pro všechny stejné. Každá střední škola si přijímačky hned opravila, dělali na tom všichni kantoři a ve 14 hodin vyvěsila na dveřích školy výsledky, kdo udělal a kdo neudělal. Kdo neudělal, mohl jít ještě to odpoledne na opravnou zkoušku. Kdo se dostal, jsme se dozvěděli dopisem za cca 14 dní od zkoušek. Přijati studenti se vybírali na základě složených zkoušek (normálně se známkovaly 1-5), vysvědčení z 8. a pololetí 9. třídy a poté hlavně podle posudku. Přednost měly děti dělnického původu a jejichž rodiče byli v KSČ. Kdo se nedostal na střední školu, mohl se ještě hladit na učební obor. Na ten se taky dělaly zkoušky v průběhu května, nebyly tak těžké jako na SŠ. Ale byly i učební obory, na které bylo těžší se dostat než na SŠ, třeba automechanik, kadeřnice, kosmetička. Tam se nikdo bez protekce nedostal. No a kdo se nedostal ani na učební obor, musel jít do práce a zkusit to příští rok. Jedna holka s námi opakovala devátou třídu, ale asi to nebylo běžné, nikoho jiného takového neznám.
Když šly na SŠ moje děti, bylo to kolem r. 2000, taky se mohly hlásit jen na jednu školu, školy měly vlastní přijímačky, ale třeba synova škola brala bez přijímaček každého, kdo měl průměr známek na vysvědčení do 2,0. Jak to bylo s ucnakama, to nevím, to nás tehdy nezajímalo.
To jen, kdyby někoho zajímala dávná historie.