Když se zamyslím, tak nejšťastnější jsem v dětství byla ve chvílích samoty... Když jsem s knížkou vylezla na třešeň uprostřed pole, nebo do lomu nad vesnicí, když jsem odjela na kole za vesnici k rybníku v lese, prostě daleko od lidí, s knížkou nebo si lehnout do trávy a koukat do korun stromů nebo na nebe nebo zírat na hladinu vody... Takové chvíle mám teda ráda dodnes
A pak v dospělosti jsem milovala chvíle, kdy třeba dítě usnulo a já si k němu lehla a čuchala si k té hlavičce a vnímala to jejich dýchání... To asi fungovaly hlavně hormony, ale já si pamatuju, že jsem se občas až nemohla nadechnout, jak mě zavalila ta vlna štěstí