Já jsem coby mladá dívka četla nejvíc klasiku, Jiráska, Raise, Beneše Třebízského, Bozenu Němcovou, Karolínu světlou,z cizích Dumase, Huga, Balzaca, Stendhala, Dickense, sestry Breknteovy, Jane Austenovou, Tolstého, Lermontova, Puškina, Dostojevskeho a podobnou literaturu 19. století. Teprve po dvacítce jsem přešla na Párala (líbil se mi moc), Hrabala(nemohla jsem ho číst, nudil mě), Viewegha (pouze Báječná léta pro psa), Rudolfa(Operace mé dcery), Jarmilu Loukotkovou, Válju Stylovou, Jaromíru Kolárovou (Chtěla bych ten strom). Po revoluci Honzlová od Salivarové, něco od Škvoreckého, ne všecko, spíš poručik Borůvka než Zbabělci . Z mladších mám ráda Viktorii Hanišovou, Alenu Mornsteinovou, Karin Ledeckou, Michaelu Klevisivou, Kristýnu Trpkovovou, Sagittarius - Trujkunt, Jiřího Březinu, Vlastimila Vondruška - jen detektivky. Josef Karika, to je teda Slovák , ale úžasný. Občas se vynoří mladý autor, kterého neznám a velmi mě zaujme. Je to jako střípek zlata mezi běžným kamením a asi tak stejně častý.
Jak mladá jsem hltala všechnu tu klasika nenapadlo mě, že by něco mohlo nebýt dobré , spíš jsem si říkala, že já jsem hloupá, když se mi nelíbí nějaký objektivní skvost typu James Joyce Odysseus. Ve stáří jsem zahrnutá takovým špuntem, že najít hroudu zlata je naprostý zázrak. A to nemám vůbec vkus jako průměrný literární kritik, spíš se pohybují na skále líbí - nelíbí - poklad - hnus. Už se nestydím, že se mi líbí jiné věci než odborníkům.