Huso, bydlím pár let sama na kraji vsi, hledím do lesů na obzoru všude kolem, pode mnou louka a pod ní potok, vedle pole, za mnou přes silničku les. Na čtvrté straně jedna sousedka, se kterou se zdravím tak ob týden, více (rozuměj pár vět) pohovoříme cca kvartálně.

Během covidu jsem týdny nemluvila-neviděla se naživo s nikým, a bylo to fajn.

Koupání venku moc nepotřebuji, místo toho běhám, a pak hupsnu do vlastní hydromasážní vany, na což není potřeba slunce/teplo ani rybník. V zimě živý oheň v krbu. Jsem si naprosto jistá, že se mi tu bude líbit do smrti. Rozhodně se tu "sedí a hledí" daleko příjemněji, než v paneláku, kde jsem celkem spokojeně bydlela desítky let. Ale teď, když jsem tam na návštěvě u dcery, nejsou mi příjemné zvuky z okolních bytů, z ulice, silnice... na schodech většinou někoho potkám, na ulici stopro. Tady vyběhnu rovnou do lesa, během dvou hodin potkám pár neznámých lidí nebo taky nikoho, a zase zapluju do samoty s kočkou. Na víkend jedu občas někam ven zase sama, a tedy to se pak potkávám s cizími lidmi ohledně ubytování, v restauraci, a tak... žádné velké řeči. Po-ho-da