Ne každý introvert musí být vyčerpaný ze společnosti lidí nebo komunikace.

Jsem velmi vyhraněný melancholik, tedy introvert, lidi ani ve větším množství mi nevadí, komunikace mě nevyčerpává, společnost do určité míry vyhledávám, jen jsem vždy sice přítomna, ale snažím se "nebýt vidět".

Jde o to, jakým způsobem člověk prožívá emoce, jak moc má potřebu je projevovat navenek, sdílet je. Já čím silnější emoce prožívám, zejména pak ty tíživé, tím více "zalézám". Takže právě jen ti, co mě znají, tuší, že se něco děje, ale je to změnou mého chování. O prožívaných emocích jsem schopná mluvit, až když je mám "odžité".

Jsem tzpický introvert s extrovertním chováním.

Extrovert naopak nemá problém emoce ventilovat, mluvit o nich, sdílet a prožívat s okolím. To neznamená, že to běžně dělá, ale na přímou otázku většinou bez problémů odpoví (cholerik ani tu otázku nepotřebuje a vědí všichni, co se děje). Ve společnosti pak nemívá problém být středem pozornosti a může i pozornost přímo vyhledávat, baví se tím, že baví ostatní. Ale také může trávit dlouhou dobu mimo společnost, pracovat sólo, žít na samotě u lesa, aniž by strádal. Extrovert se "netrápí hloupostma", když ho něco naštve, tak to prostě řekne, "neužírá se" tím. Flegmatik se od melancholika liší podobně jako sangvinik od cholerika tím, jak málo/moc je potřeba k vyvolání emoce.

To, co se tu často řeší ohledně nesnášenlivosti k lidem a společnosti je spíš o sociálních dovednostech, nejistotě, úzkostech, případně fóbiích. S temperamentem to může a nemusí souviset.