Delete, já teda nemám problém se svěřit s tím, co mě trápí, tedy blízké osobě. Nebo tady, na (doufám) anonymním fóru. Naopak se svěřuju celkem hodně. Neumím v sobě dusit pocity, píšu si dlouhá léta, téměř celý život, deník, protože samozřejmě vím, že svěřovat se živé osobě může být problematické, ale já se svěřit musím. Musí to že mě ven. Takže si to zapíšu a je mi líp, cítím úlevu.
Zároveň nepociťuju nutnost být hodně mezi lidmi, naopak to němém ráda. Anonymní dav dokážu celkem odbourat, když mi o něco jde, třeba vidět Big Ben. Zato na nějakém bujarém večírku bych se cítila strašně, takže něčeho takového jsem se nikdy nezúčastnila. A mám silnou potřebu trávit hodně času o samotě, ne abych přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta, ale třeba si číst nebo jen tak existovat. Nemyslím si, že bych byla nějaký zvlášť hloubavý typ a moje myšlenky jsou úplně obyčejné, žádná filozofie.
A je pravda, že jsem taky nesmělá a úzkostná a trpěla jsem depresí. Snažím se to celý život překonávat a občas se daří, občas ne.
Ve všech testech osobnosti mi vychází silná introverze, věřím tomu, extrovert určitě nejsem. A melancholik jsem taky, tihnu k smutným a vážným věcem a jsem životní pesimista.