Netvrdím, že každá sebevražda (a euthanasie je vlastně povětšinou vědomá sebevražda s dopomocí) je vždy špatně.

BTW. Zajímavě o tom diskutoval Komenský ve vztahu k osudu Martina Fruweina z Podolí, jednoho z vůdců Českého povstání proti Habsburkům, měšťana a jednoho z odsouzených k popravě na Staroměstském náměstí, který vyskočil z okna Bílé věže na Pražském hradě před dalším mučením. Je to v kapitole 83. knihy Historie o těžkých protivenstvích církve české od J.A.Komenského. Katolíci jeho sebevraždu ihned zneužívali jako zbabělost a zavržení. Komenský z exilu v obhajobě argumentuje odkazem na učitele a otce církve Eusebia, Ambrože a Augustina, kteří svědčili, že když někteří za starořímských pronásledování raději volili smrt vlastní rukou, než mučení, není to něco, co by jim mělo upřít status mučednictví.

Ale přesto většinou utrpení má smysl. Jednak je to demonstrace postoje, že ani bolest nás nepřemůže. A to samo má hodnotu. (BTW. Zažil jsem si asi 3 měsíce permanentních bolestí břicha, než dokončili dg. IBD a než zabrala léčba potlačující imunitu. Někdy tak krutých, že bych mlátil hlavou o zeď.) Vedle toho ten konec je urgentním časem ke smíření s Bohem.

Zažil jsem to u své mámy, která s neléčitelnou rakovinou plic a osrdečníku byla "odsunuta" do hospicu. Byla už střídavě mimo. Moc se mi líbila její hláška, když si nemohla vzpomenout na slovo hospic, "zda jsme jí převezli do křesťanského hampejzu?" V podstatě se udusila, protože, ač mi to slibovali, jí už neudělali punkci výpotku na plicích. Lékařská služba tam byla hodně slabá.

Ale předposlední den jsem mluvil s kamarádem pastorem, který mi slíbil, že za ní zajde. Nebylo to pro něj jednoduché, protože funkci pastora dělal při práci šéfinženýra, technického ředitele a seřizovače na zakázkách v malé fabrice. Ale zjistil jsem až na místě, že měl teoreticky a možná i prakticky probrané vedení umírajících - od katolického faráře, přítele. A mamku vedl úžasně ke smíření. Byla celý život teoretický, odborně znalý křesťan(učila i dějiny kř., židovství a hagiografii na škole pro průvodce), ale za všechno mohli všichni kolem. Ale uznala svou vinu a potřebu smíření a odešla velmi důstojně a smířeně. I když už nemluvila.

Takže bych asi euthanázii neinstucionalizoval. Jednak proto, že do toho nesmí doktory nikdo nutit a není to náplň jejich práce. Jednak máme intenzivní možnost paliativní léčby bolestí, která, přiznejme si, nakonec někdy je sama to, co člověka uspí. Jednak nevíme, co se děje v posledních hodinách a minutách bytí a nmá smysl do to sahat. Věřím, že smrt je průchod, nikoli konec a v tom smyslu je blbé ten průchod předělávat.

A taky, jakmile se to zavede, tak i když ne osobně, tak institucionálně do toho budou doktoři nucení, protože třeba nemocnice to bude muset zajistit. (Podobně jako u "nenucení" gynekologů do umělých aborcí.) "Když to nebudeš dělat, tak si nemůžeme dovolit najmout někoho, kdo by dělal jenom euthanázii, tak si najdeme jiného, kdo bude léčit i dělat euthanázii."

Ale úplně bych tomu dveře nezavíral, je to každého osobní věc, je ale otázka jak na to. Fakt nevím. Ono otevření dveří kamkoliv vždy hrozí šikmou plochou. Nejdřív přisné posuzování doktory, pak méně přísné (nejsou peníze a proč, když je to individuální), pak pomoc lidem nesvéprávným, pak lidem "zbytečným" a jsme tam, co byli nacisti...

Pak bych si třeba já mohl říci, že už tady na zemi stejně bude život jenom horší (a mnozí padesátníci-šedesátníci se mnou), že všichni už jsou zabezpečení a co tady mám co tvrdnout, že jo. Ale možná se dočkám třeba vnoučat...