S vděčností vzpomínám na osvícenou paní (tehdy soudružku) učitelku, která mě v roce 1978 posadila do poslední lavice, dala mi knížku pohádek Boženy Němcové a nechala v klidu, zatímco ostatní děti slabikovaly ze slabikáře.
Já tedy tehdy už uměla zpaměti i tu Boženu Němcovou, tak jsem kolikrát spíš lelkovala a poslouchala pro mě exotické slabikování, ale přístup oceňuji.
Moje plynně čtoucí dítě o třicet let později muselo v první třídě sborem slabikovat, až se z té snahy začalo zadrhávat (logicky nechápalo, proč má najednou místo normálního čtení začít slova sekat), z čehož jsem šílela.