Často tady někdo píše, že se těsně po padesátce ještě necítí jako adept na důchod - k tomu jen, že v tomto věku jsem si taky říkala, že by mě skoro uráželo, stát se důchodkyní, ale o nějakých pět let později už jsem po tom docela toužila - u mě teda k tomu přispělo, že kromě zaměstnání jsem v tu dobu měla doma ještě dvě dospívající pěstounské děti a k tomu mámu odkázanou na mou péči, takže jsem byla v tom sendviči docela smáčknutá
Teď už v důchodu vlastně krátce jsem, ještě teda pracuju a pracovat hodlám i dál, ale od příštího školního roku na výrazně kratší úvazek. K tomu mám spoustu dalších plánů, co bych ráda stihla. Plánuju ráda, na druhou stranu si uvědomuju, že všechno může být ze dne na den jinak - můj táta byl v mém věku už po smrti, důchodu se ani nedožil. Naopak o mámu se ještě pořád starám, v důchodu už strávila přes třicet let, bohužel velkou část z toho v ne moc dobrém zdravotním stavu.
No, a s dospělými dětmi se snažím mluvit o tom, že je potřeba, aby na svou budoucnost myslely už teď, a myslím, že si to uvědomují.