Přidat odpověď
Já musím přiznat, že jsem si pořídila děti jako přirozené pokračování našeho vztahu a taky částečně jako pokračování rodu. To, že se o ně budu v jejich nejútlejším věku starat převážně já, jsem považovala za povinnost, nikoli úplně potěšení, i když jsem samozřejmě s radostí sledovala, jak se vyvíjejí a rostou. Ale vždy jsem si oddychla, když jsem je mohla na chvíli předat do péče prarodičům. Netoužila jsem nijak zvlášť vrátit se brzo do práce, ale pak jsem se tam i těšila, už mě to nebavilo být doma s dětmi a jen se starat o domácnost. Chtěla jsem nějaké intelektuálně podnetnetjši prostředí.
Teď si tak nějak říkám, že by syn mohl mít nějaké to dítko, ne že bych toužila po tom opečovávat vnouče, toho se spíš děsím, ale právě z těch důvodů, pro které jsem i já měla děti - naplnění vztahu a pokračování rodu. Když se ale rozhodnou, že žádné dítě mít nebudou, tak jim do toho kecat taky nebudu. Já si svoje splnila a oni ať si dělají, co chtějí.
Předchozí