Já jsem jako dítě a mladá holka trpěla nechutenstvím, jídlo jsem považovala za nepříjemnou povinnost, aby mi nekručelo v břiše. Pak jsem se seznámila s BM, který jedl strašně rád a vztah k jídlu se mi zlepšil, ale nikdy jsem se nepřejídala, jedla jsem vždy celkem málo, stačilo mi to. Do svých 40 let, vyjma dvou těhotenství a asi půl roku po porodu, jsem měla 49 kg. Pak jsem začala brát AD a při stejné životosprávě jsem přibrala skokově 10 kg a ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, odpírala si jídlo, nejedlá sladké, cvičila jsem, stejně jsem furt přibírala. Byla jsem z toho strašně nešťastná a nenáviděla svoje tělo. Asi třikrát se mi za strašlivého utrpení podařilo zhubnout cca vždy 6 kg, ale jakmile jsem trochu povolila, hned jsem to nabrala znovu a ještě víc. Asi v 55 letech jsem to přestala řešit a měla jsem skoro 79 kg. Přestala jsem si kupovat oblečení a přestala se vážit a koukat do zrcadla. Když jsem se náhodou někde zahlédla ve skle nebo nedej bože na fotce, chtělo se mi zvracet. V důchodu jsem si začala sama vařit méně výživná jídla a zhubla na 70 kg. Potřebovala bych shodit ještě nejmíň 5-7 kg, ale už to nejde a týrat se hlady nehodlám. Sice se sama sobě nelíbím, ale kromě postavy se mi nelíbí ani můj starý obličej, celulitida na stehnech, povislá kůže všude, plno znamének a jiných teček na kůži, prostě celkově je to fuj. No ale co nadělám a bude to čím dál horší. A je fuk, jestli budu štíhlá nebo tlustá, vždy budu stará.