Já jsem asi enormně háklivá na svojí osobní svobodu, na svůj soukromý prostor a na svojí dospělost. Takže já bych to teda klidně vyhrotila. Ke všem lidem se snažím chovat hezky, mile a s respektem, ale očekávám to i od nich. A když se toho nedočkám, tak se ohradím.
Milé mamince bych to řekla pěkně od plic, ať to myslela jak to myslela. A myslím, že bych jí i ty klíče odebrala, protože nevidím důvod, aby v jisté fázi mého dospělého života měl kdokoli klíče od MÉ domácnosti.
Vidím často problém v tom neodpoutání se, nepřestřihnutí pupeční šňůry, nedospění... Pořád maminka, maminka... Maminka není žádný bůh. Je to ženská co mi dala život a vychovala mě, za což jsem jí vděčná, ale neznamená to, že se proto musím chovat pokorně i ve čtyřiceti, když už jsem i já sama maminka nebo tchýně.
Pokud se ke mně někdo nemíní chovat s respektem, tak si ten respekt vynutím nebo vztah ochladne. Maminka nemaminka. Nesnáším manipulaci, nátlak a vydírání. A někdo je holt manipulátor bez ohledu na cokoli. A ještě se cítí ukřivděně - jeho problém.

Takto s námi nemluví manželova neteř už asi 25 let, nebylo po jejím. A manželova sestra nemluví s celou rodinou už asi čtyřicet let, ani neví, že jí máma umřela - taky nebylo po jejím. Někdo to má v povaze a v rodině. Osobně tomu nemíním ustupovat.