Ropucho, po časech online výuky, kdy jsme se míň nebo víc museli angažovat ve vzdělávání svých dětí (třída mé dcerky třeba byla zcela nechána ladem, syn po x měsících nenáviděl vzdělání natolik, že by raději šel dělat někam noční a už nikdy nikdy neslyšel hlas vyučujícího) - když jsem si rok učila dceru sama a u syna hasila jeho bytostný odpor ke vzdělání jako takový, a zvládli jsme to - tak to pro mě prostě mystérium být přestalo

A já mám přitom k tomu povolání velký respekt.

Když si nová učitelka mé dcerky potom otevřela dceřin sešit, vydechla prý, že takhle by chtěla taky učit....(bez memorování, bez zápisu textu do sešitu - poznala jsem, že dcera opíše sice cokoli, klidně svahilsky a nepřemýšlí o těch slovech). Učitelka se třicetiletou praxí? vs. matka-laik