Ropucho,
jsou věci na které jízdní řád skutečně neexistuje... ale tvářit se, že se to nestane / nemůže stát a jít tomu naproti je zase věc druhá... když jsme ve cca třiceti kupovali domek, kupovali jsme takový, na který jsme měli finance a v situaci, kterou jsme potřebovali řešit tenkrát (plánovali jsme rodinu, potřebovali jsme bydlet v určitém místě kvůli práci atd.). Nicméně další domek, co jsme kupovali v padesáti jsme už kupovali s ohledem na to stáří - aby byl více méně bezbariérový, aby jsme mohli mít hospodářství (alespoň po určitou dobu), ale zároveň aby byl v dosahu nemocnic, úřadů - a dojezdu sanitek a hasičů... v padesáti už jsme si nechtěli pořizovat osamělý ranč nebo srub v horách. Zvířata mám s relativně krátkou dobou života (5-10 let), nepořídila jsem si třeba koně (závazek na 25 -30 let)... stěhovali jsme se do místa, kde můžu provozovat lehké koníčky (běžky, které můžu i s artrózou) a holt jsme obětovali život ve velkém městě (s kulturou - protože pro nás divadla a plesy a konzerty nejsou zásadní)... neplánuju být na vozíku, ale s mou prognózou se mi to může stát.

Zufi,
mě to nepřijde nijak hrozné... nebudu ti říkat, že to může být horší, to víš sama - ale spíš je to taková ta součást života, že holt se dějou i věci, které bychom si raději odpustili. Jak říkala moje babička, čert vždycky se*e na větší hromadu... prostě se to blbě sešlo...
Jako odpověď na otázku - mám se tak nějak normálně - něco je špatný (zdravotní stav v rodině za oceánem), něco je pozitivní (třeba mě překvapil zaměstnavatel, který vyhodil problematickou kolegyni - tj. nejen poslouchali, co jim říkám - provozovala tam šikanu, na což v mých letech fakt nejsem zvědavá - ale i to řešili - napřed domluvami a pak teda natvrdo - což jsem nečekala, že do toho půjdou - ale zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si stěžoval - a než aby nová osoba rozeštvala celý kolektiv, tak šla).
Jedno dítě si našlo na prázdniny internship v oboru, který studuje - druhé nakonec internship nezískalo, tak holt asi bude muset jít plácat burgery... Oba si ale udrželi plné stipendium (platí jim školné, ubytování a stravu, takže to není tak, že brigádu akutně potřebují.
Už rok si zvykám na prázdné hnízdo (děti na univerzitě v jiném městě + manžel přešel z čtyřletého HO zase na každodenní dojíždění do práce) - takže spousta věcí skřípala v rodinné organizaci, ale zdá se, že vychytáváme mouchy.
Prostě to jde tak nějak "normálně" - něco hodně špatný, něco nedobrý, něco dobrý a něco výborný....