Co se týká pohybu. Co má paměť sahá, jakýkoliv pohyb mi byl zdrojem ohromné radosti. Byla jsem pořád někde ve větru, na stromě, v běhu.. pamatuju si, že když jsem běhala sprinty, tak jsem se téměř nedotýkala země.. to byl fofr, taková euforie. Byla jsem přirozeně pohybově nadaná, takže jsem bez větší námahy vyhrávala školní a táborové soutěže v běhu na různé vzdálenosti, skoku do dálky, do výšky apod. Ve vybíjené jsem byla taky za hvězdu. Baví mi asi cokoliv, takže pro mě bylo vždy těžko pochopitelné, když se někdo netěšil na tělocvik a na plavání. Když vás tu čtu, už to víc chápu.
Teď, když se snažím sprintovat, je to tak zvláštní, protože mozek si pamatuje ten pocit toho letu, lehkého pohybu bez velké námahy, ale teď to je tuhé, pomalé, ale pořád toužím po tom, co jsem cítila kdysi. No a na základě jednoho rozhovoru jsem si nedávno zase začala dávat kratší rovinky sprintem a překvapivě cítím zlepšování a je s podivem, že i teď se pořád dá s tělem nějak pracovat.