je to i hodně o penězích... když jsem jako pracující přišla zpátky do prahy, tak jsem nejdřív vařila skoro denně - neměla jsem peníze, abych si mohla dovolit jíst venku a i "chleba s něčím" byl příliš drahý oproti polévce nebo těstovinám později, kdy už jsem měla slušný plat, přestala jsem skoro úplně vařit, chodila jsem na obědy s kolegyní, večeře už byly pak snadné, později s mužem dost často taky venku... jak jsme ale začali s mužem bydlet spolu v pronájmu, zase jsem se k vaření vrátila, jíst venku bylo zase drahé... od té doby mám pocit, že vařím pořád