Ropucho, já jsem byla coby patnáctiletá na hokeji. Šli jsme tam s celou třídou, bylo mi blbý nejít. Byl to jeden z mých nejnepříjemnějších zážitků. Byl tam strašný hluk, všechny zvuky se tam hrozně nesly, i ty rány hokejkou. Všichni řvali. Strašně mě nebavilo sledovat, jak tam bruslí sem a tam a mlátí do puku.
Jako dítě jsem se dívala s maminkou na krasobruslení. Maminku to bavilo a já se vezla. Nemůžu říct, že by mě to vysloveně nebavilo, to bych se nevydržela koukat, ale ani jsem z toho nebyla nijak unešená. Coby puberťák a starší už jsem se nedívala.
Do divadla jsem chodila s našima asi od 10 let. Nesnášela jsem loutkové divadlo, kam jsme chodili se školou. Loutky mi připadaly ošklivé a děsivé. Zato si pamatuju, jak jsem byla poprvé na opeře, byla to Figarova svatba a byla jsem nadšená. Co nemusím, je balet, ten mě nebaví.
Nemyslím si, že nějaká zábava je podřadná, ať je to sport, kino, divadlo, koncerty nebo třeba televizní seriály. Já osobně to mám na škále baví/nebaví. Nerozeznávám vysokou kulturu od nízké. Totéž malirtstvi, sochařství. Buď se mi něco líbí nebo ne a je mi fuk jestli je to Picasso nebo Iva Huttnerová, Michelangelo nebo David Černý. A sport mě holt nebaví, ani provozovat, ani koukat.