Tak jsem se podívala na poslední třetinu a vidět góly se mi moc líbilo a hlavně bylo hrozně hezký v tu chvíli chápat, proč se někteří kolem mě tak radujou, a jsem ráda, že jsem to mohla s nima trochu sdílet :)
Bylo mi teda líto těch smutnejch švýcarskejch hokejistů, že místo, aby se radovali z krásnejch medailí, tak tam tak přešle postávali... no, asi to holt k tomu patří, ale je to škoda, když se člověk v tom jednoznačně nasměrovaným emočním přednastavení tý situace nemůže radovat z tak velkýho úspěchu, jako je stříbrná medaile. Snad to dohnali pozdějc :)

Kdysi mě zaujalo v Pratchettově románu "Nevídaní akademikové", jak skvěle tam metaforicky zachytil vyjádření právě jádra a podstaty sportovního fanouškovství, toho, co to člověku dokáže dát a proč to mže mít smysl, i když já sama ho v tom moc procítit neumím. A jsem ráda, že jsem si na to mohla teď zrovna trochu "sáhnout", zejména skrze kamaráda, kterej mi posílal naprosto nadšený zprávy a videa :D A taky samozřejmě skrzevá nadšení valící se mi do otevřených oken zvenku