beat někdy ty obyčejné věci pro nás přestavují až překvapivé hodnoty, tím, jak je máme spojené se vzpomínkami a emocemi
když jsme likvidovali byt babičky a dědy (přesouvali se do dd), měla jsem si vzít cokoliv, co chci... chtěla jsem jen nějakou typickou drobnost na památku a vybrala jsem si černou malou sošku sedící ženy - vždy stála na knihovně, taková nenápadná, jednoduchá... když jsem si o ni řekla, tak se mamka skoro rozbrečela a vyprávěla mi, jak přišla k babičce poprvé, coby nastávající nevěsta.. celá situace musela být úplně absurdní, protože táta byl v té době na vojně na slovensku a nějací sousedé nahlásili dědovi a babičce, že jejich synek má těhotnou holku, tak děda nelenil a na mámu si počkal před fabrikou, až půjde z práce, rovnou ji sbalil a odvedl k nim domů, kde proběhl výslech, co jako je a jak si to představují a vůbec a mamka prý seděla v obýváku u stolu, celou dobu jen zírala na tu sošku a mluvila jen směrem k ní, protože jí v tom dusnu připadala jako jediný světlý bod a když se tam nastěhovala k nim, pořád ji prý vnímala jako svého největšího spojence
a máma byla hrozně ráda, že zrovna tuhle sošku budu mít já... mám tedy sošku, která mi připomíná babičku s dědou, jejich domácnost a zároveň moji mámu
(jinak soška je prý nějaká bezcenná věcička, kterou babička s dědou vyhráli na nějakém plese v tombole, pro mne má cenu velikou )