Mám takovou věc k diskusi, a to jsou děti v divadle.
Poslední roky se mi děje, že se vyskytnu na nějakém rodinném představení, a tam někde poblíž sedí dítě ve věku cca předškoláka nebo prvňáka (rozhodně ne batole) a neustále mluví.

Což o to, každé dítě je jiné, některé se musí o zážitky ihned dělit, ale zaznamenávám, že přibývají rodiče, co s dítětem volně polohlasem konverzují, aniž by se namáhali brát ohled na lidi okolo, kteří nepřišli poslouchat divácké dialogy, ale třeba zhlédnout balet. Neříkají takové ty věci jako "pšššt, řekneme si to potom" nebo se nesnaží drobečka ztlumit.

Vždycky jsem to brala tak, že děti bereme do divadla kvůli zážitku a taky kvůli průpravě v tom, jak se na takových místech chovat. Tohle není hejt na "mladé rodiče", protože jsem zjistila, že to dělají rodiče i starší než já. Vykostila mne moje blízká příbuzná, která nám taneční představení (děti ze ZUŠ, od školky po maturanty, čili ne vyloženě dětské představení, spíš tanec všeho druhu pro rodiče, sourozence a vůbec VŠECHNY příznivce) pochválila se slovy "Péťa to neustále komentoval, naštěstí všichni, co seděli okolo, byli v pohodě..."

Jak se TVL pozná, že byli okolo všichni v pohodě? Tak, že ji s předškolákem neposlali do háje? Potmě přes dvě řady? Ono se něco mění a k nám do pralesa to ještě nedošlo? Naposled se při divadle konverzovalo v devatenáctým století, se mi zdá, ale už sto padesát let snad v sále mají všichni držet klapačku, ne? Nebo kde dělám chybu v úvaze?