Kopřivo,

chodím se svými dětmi do divadla velmi často a od malinkatých. Dcera tento umělecký svět objevuje velice zblízka a sama nosí zajímavé poznatky i z pozice člena souboru. Že za ní třeba děti jdou a sahají na ní, hlasitě mluví a nikdo jim nevysvětlí, že si to povědí až po představení (nepočítám tam různé citoslovce údivu, když např. hrají opravdu dětské představení a najednou se tam na schodech objeví trpaslíček, to samozřejmě dav dětí rozpohybuje a osazenstvo s tím na podiu počítá, a proto to dělá).

Potkávám se s tím čím dál častěji a bohužel i u dospělých a starších než jsem já.

Třeba včera mě šokovaly dvě dámy a to nebylo žádné dětské představení, ale byla to beseda na počest velmi významnému člověku v našem městě, který se dožil požehnaného věku. Dámy přišly o 20 min. později, tak že krom toho, že rachtaly, tak ještě min. 15 min si prohlíželi cosi mimo téma na FB a štěbetaly a já půku toho co pán říkal vůbec neslyšela.

Na představeních pro dospělé se vždy najde min. jeden člověk co si nevypne telefon min. 3 co se musí podívat co jim kdo napsal, někdo kdo nevydrží bez jídla a jiný dospělý, kterého to nebaví a tak prostě krafe.

V našem větším městě je prostě jít do divadla ukázka nějakého statusu a to co se na prknech odehrává není až tak důležité, jako to co se děje před, mezi a po představeních.