Děkuji za slova útěchy i za rady.
Neděkuji za nevyžádané psychologické rozbory, ale to už je na Rodině folklór.
Jak to pokračovalo?
Téma jsem zakládala dvě minuty před desátou večerní. V tuto hodinu už ani neoznamuji rodinám úmrtí, pokud si to předem výslovně nepřály jinak. Ráno ještě před sedmou jsem volala kamarádce, o které jsem věděla, že už je v práci a je také trenérkou stejného oddílu. Volala hlavnímu trenérovi (z pozice kamarádky), sypal si popel na hlavu, prosili mě, ať už nikde dál neintervenuji.
To jsem ale pod vlivem této diskuze nevydržela. Moje povzdychnutí, že nevím, komu vlastně psát či volat, nebylo vyjádřením naprosté tuposti a pasivity, ale samozřejmě faktu, že člověk, který by s tím (potichu) mohl něco udělat, se nejspíš nachází někde ve středu celé té hierarchie a v oficiálních kontaktech ho nenajdu. Navíc bylo jasné, že když se v systému posunula na dceřino místo náhradnice (a právě se raduje), těžko jí bude někdo vysvětlovat, proč byla zase vyškrtnutá.
Takže jsem napsala onomu vedoucímu oddělení mládeže Českého atletického svazu, jeho odpověď byla sice poměrně zdvořilá a obšírná, nicméně naprosto striktní. Není žádné řešení této situace. Došlo k porušení pravidel a hotovo.
Teď navíc nevím, jestli tahle moje intervence nezmaří (hypotetickou) možnost, že by se trenér přeci jen s technickým delegátem (To je ten s absolutní mocí vyškrtnout ze závodu, koho neznám já, ale koho zná trenér.) do soboty domluvil.

Takže jsem na začátku, za chvíli odcházím smutná, nevyspaná a jaksi vyhořelá z práce, doma mě bude čekat nesmírně zklamaný dítě a já mu nebudu umět pomoci. A navíc jsem se od některých dozvěděla, jak jsem jako matka (a člověk) neschopná.