Já když to četla, taky mě popadaly pocity marnosti.
Tyhle věci se učím s prostředním synem, sportovcem.
Nejprve zemřel jeho trenér a nikdo nový to nepřevzal. Začal dělat jiný sport - tam se moc nesoutěžilo, spíš aby to děti bavilo a protože trenér zuřil z podmítek a překážek, který svaz kladl. Pak byl COVID, takže všeobecný úpadek morálky. Pak jedna soutěž, ale syn byl v kategorii jediný, tak ho šoupli ke starším, kde samozřejmě neměl šanci (ale stejně nějaké ocenění vyškrábl).
Pak dělal jiný sport, kde ho to sice bavilo, ale na dvojici vždycky schytal někoho, s kým si nevyhovovali, a věkově je už přerostl a musel by složitě dojíždět ke starším.
Tak začal dělat jiný sport, kde ho to baví, trenéři jsou skvělí, ale jak je tam nový, nejmladší a nejmenší, neustále musí skousávat kruté porážky a vědomí, že je z těch nejhorších...
Tady zdejší klub prý vloni dostal 30 000 pokutu za nějakého hráče, který se zúčastnil zápasu a asi neměl včas zaplacený poplatek, nebo co. Já nevim, že se takhle berou vážně, ale prostě sport není můj obor a styl smýšlení...