To, že porušíš 2 tabu najednou (šéf a ženáč), ti je jasné. Já jsem slyšela už takové kvantum příběhů, že jsem daleko jakéhokoli odsuzování či posuzování.

Samozřejmě, jsou i ty případy, kdy to někdo udělá naprosto schválně a záměrně (zlatokopky), ale je to raritní a vyhrazené jen pro určité společenské skupiny...

A nehrajme si na to, že nevěra se stane v jednom ze sto manželství, takže že to je nějaká výjimka, osobně jsem přesvědčená, že klidně přes 50% lidí to zažije. (To, že si manželé či manželky myslí, že žijí v monogamním vztahu, je samozřejmě častější. To, že některé dávno dospělé manželky a manželé, si naivně myslí, že jim se to stát nemůže, je taky pravda - o to hůř na ně pak dopadne, když se to provalí...).

Lepší nebo horší - to se tak nedá posuzovat. Má to svoje specifika, jak vztah v práci (tím spíše se šéfem či podřízeným), tak s ženatým chlapem. Pokud si je uvědomuješ (nikdy se nerozvede, nikdy nebo jen zřídka pojedete na nějakou dovolenou, nikdy s tebou nebude na vánoce...) (kolegové tě budou nesnášet, vyloučí tě z kolektivu, po skončení přijdeš o práci) a nejednáš jako naivní blbka (tj. nevěříš ženatému kecy, jak je strašně nešťastnej, nevyvoláváš mu večer, když "musí" být doma, nebo nepíšeš manželce anonymní dopisy) (neflirtujete otevřeně před kolegy, neprovozujete sex v zasedačce během pracovní doby, když všude kolem jsou lidi, nedostáváš mimořádné prémie za "speciální služby" atd.), tak proč ne. Taky u ženáčů ne každý dokáže odhadnout, jestli a jak moc ho bude kousat morálka... (někdo to naprosto vytěsní, někoho to prostě žere - nemůže si pomoct, musí v tom vztahu pokračovat, ale svědomí kouše ... někdo se od toho dokáže oprostit líp).

Vztahy jsou natolik pestré, že nejde říct, co je lepší nebo horší. Někomu je lépe samotnému, někomu i(částečném - či pouze sexuálně-zážitkovém) vztahu.

Já vždycky říkám - nejlepší varianta je, když to prostě spontánně vyšumí, aniž to prasklo. Ale to je většinou otázka spíš i let. Rozchody s ženáčem (stejně jako s kýmkoli jiným) příliš brzy, když tam ty emoce a přitažlivost ještě jsou vysoké, nemívají dlouhého trvání a často se ti lidi k sobě zase vrátí... To pak někdy vede i k (falešné) domněnce, že jsou pro sebe stvoření, že je to osudová láska a pak třeba i k rozvodům. Tyto rozchody, ať už vynucené (tím, že to prasklo) nebo "svědomové" (žere mě pocit provinění tak moc, že se odhodlám to ukončit), hodně bolí a nemívají (k nelibosti manželů či manželek) dlouhého trvání.

Faktem je, že pro nikoho není jen jeden ideální partner, každý z nás může úspěšně prožít kus života s různými partnery a prožít s nimi hluboký a milující vztah. A někdy je některý z nich i zadaný jinde.

Tj. - nepotřebuju-li chlapa mít doma, "starat se" o něj, jezdit s ním na dovolené, moci mu kdykoli zavolat, pořizovat si s ním děti ... a stačí-li mi obecně (jistě velmi dobrý) sex (protože proč bych to jinak dělala) a (v různém levelu utajené a občasné) zážitky, a jsem-li schopná překousnout kousání svědomí, je ženatý chlap celkem rozumná volba. To, že to na 75% nedopadne na trvalý vztah, je prostě fakt. Ale pokud k němu nesměřuji...

Pokud stojíš o trvalý vztah, tj. chceš s ním žít, být o vánoce, na dovolených..., není ženatý chlap moc dobrá volba, resp. je to jistě možné, ale za cenu pravděpodobně velké bolesti, kterou to vyvolá. Ale lidi se rozvádí jak na běžícím pásu, nevěry jsou mnohem běžnější, než si (často tedy ženská část) populace myslí, a druhé či třetí vztahy jsou často mnohem kvalitnější, než ty předchozí.

Tj. možné je opravdu všechno, běžné je opravdu všechno, morálka a svědomí v tomto je značně individuální, stejně jako potřeby každého člověka.

o žádným vztahu dopředu nevíš, jak to dopadne

Jestli jsi se s ním rozešla z rozumu (chovám se jak blbka, tohle přece nemá budoucnost) nebo ze svědomí (panebože, co to děláme, co když to praskne) a teď to bolí jak sviňa, tak je to holt normální. Zkus to vydržet. Ta bolest je "trest" za to, že jsi šla do něčeho, co sama víš, že jsi dělat neměla. Nejhorší na tom bývá, že když je to tajený vztah, tak to často neví ani tvoji nejbližší (kámošky, ségra), protože se třeba všichni znají nebo by s tím nesouhlasili, takže tyhle porozchodové bolesti nemáš třeba ani s kým probrat... Jestli to přece jen někdo ví, tak to s ním prober (stejně jako u běžného rozchodu s kámoškou), pomůže ti třeba udržet to odhodlání skončit to.