Prokrastinace u mě je někdy převlečená únava, někdy převlečená přemíra podnětů a někdy převlečená lenost (a setkala jsem se u blízkého čověka i s prokrastinací jako převlečenou depresí, což víš jen Ty sama, jeslti něco takovýho je potřeba brát v úvahu nebo ne). Takže když s tím potřebuju hnout, musim nejdřív poznat, která z příčin mi prokrastinaci spustila.
A teda tohle hledání bejvá slušnej oříšek

Ale je fakt, že když přijdu na příčinu a zareaguju podle ní správně, tak to fakt pomůže. Protože na různý příčiny je pak různej "lék". Od spánku, přes volných aspoň pár hodin pro mě někde venku... až po teda tu skutečnou lenost. A s leností/nechutí(acedií (tak to nazývá K. Lachmanová v knéžce Dvojí tvář lenosti) se mi nejlíp pere tím, že musím vidět smysl. Takže věnuju klidně i dostčasu rozebrání si toho, přoč tu danu věc mám udělat. Jakej t má "vyšší cíl". Protože nějakej pouhej bič "má se to udělat, protože to v práci chtěli do výkazu", ve kterým žádnej hlubší smysl nevidím a je to "práce pro práci", na mě moc nefunguje. Zato když si to přerámuju, jak ten danej úkon, kterej udělám, bude sice drobnou, ale přesto užitečnou součástí projektu, který prospěje třeba obecnýmu poznání, fungování nějakýho užitečnýho systému, nebo třeba nějaké znevýhodněné skupině lidí... tak se ta lenost ve mně rozpustí nějak sama od sebe.