NO právě, mě na cestovce nic divnýho nepřijde. Od malého malička jsem jezdila na zájezdy s babičkou a dalšíma důchodcema, zpívali jsme .."čtyry páry bílejch koní..." a tak a bylo to fajn. Byla jsem všude možně. Zrovna tak jsem byla všude možně po revoluci - s cestovkou a průvodcema, spalo se v příkopech a jedly se řízky a krevety, průvodci prováděli a dávali rozchody, lidi se bavili spolu i sebou navzájem.
Jezdila jsem lůžkovým vlakem do Bulharska a do Rumunska, po revoluci do Maďarska, autobusama po Evropě, autem po Čechách. Ráda chodím i pěšky, protože vidím detaily rostlin, hmyzů, přírody.
Každé cestování má něco do sebe.
V Lednicko - valtickým jsem teda byla individuálně - pozorovali jsme tam ptáky, třeba vyčůranou potápku, která dělal, že se potápí a loví, ale hned se vynořila a nechala se obsloužit svým manželem, který se potápěl déle a úspěšně lovil.
Jak už jsem tu psala, já i ráda jím někde něco svého, zapojím se do místní komunity, pozoruju... Mám ráda cestování, přírodu a lidi, který neznám. Takže si cestuju, jak se mi zrovna zachce.

No a v těch cestopisech, přírodopisných a národopisných dokumentech je cestování taky super. Třeba nedávno na ČT - celá Papua Nová Guinea v několika dílech, všechny možný kmeny, zvyky a zdobení... To se nedá za jeden život stihnout. S cestovkou ani bez.