Vyhazuju, ale nerada.

Sama jím klidně i to po datu spotřeby nebo minimální trvanlivosti, ale mám dítě, co odmítá použít na vaření i to, kde se to tomu datu jen blíží. Nebo spotřebuje část třeba protlaku, pak zbytek zastrčí někam dozadu v lednici a třeba i druhý den vezme zase nový protlak a já ten starý objevím, až když to běhá po lednici samo.
Stejné dítě má problém i hodit kelímek od jogurtu do plastů místo do směsného apod.
Ostatní to tak nemají, takže výchovou to nebude.

Ale asi víc než u potravin trpím u papíru. Vadí mi, kolik se ho vyhazuje a že i ten toaletní potřebuje mít někdo vybělený a změkčený. Nebo ve škole, kolik se toho tiskne a kopíruje a pak se, většinou z jedné strany čisté, vyhodí. A na každou poznámku, co si někdo potřebuje napsat, se bere nový čistý list. Iritují mě prodávané poznámkové lístečky (ne ty lepící, ale takové ty krabičky nebo tlusté bloky s nařezanými lístečky 8 x 8 cm), protože vedle toho se vyhazuje spousta nepopsaného papíru, který by mohl sloužit stejnému účelu. I když ručně píšu poměrně často, často si potřebuju něco přepočítat, rozepsat, pořád mám přebytek volných papírů a lístečků, co odstřihnu, když vyhazuju třeba svoje staré přípravy. Taky většinu krabiček nevyhazuju, ale stříhám je na různé kartičky, ze kterých pak dělám pomůcky do výuky. Ty vytištěné a zalaminované sice vypadají lépe, ale užitek to přináší oboje dost podobný a má to i podobnou trvanlivost. Výhoda je, že ty staré popsané krabičky (ne kartony, ale třeba od čajů, sýrů, kapesníků atd.) jsou stále ještě recyklovatelné.