Já se ještě trochu zastanu dětí i "dětí". Ono i pro ně je těžké žít přerod z opečovávaného dítěte v samostatnou dospělou osobnost. Maminka všechno vyřídila, zařídila, zajistila, přinesla, odnesla, postarala se a najednou o to člověk dítě nestojí. Nebo vlastně stojí, ale ne tak úplně. Jen jak se to zrovna jemu hodí. A rodiče, prudí, radí, přikazují, zakazují, křičí a celkově jsou prostě otravný a trapný. Člověk - dítě třeba i ví, že maji pravdu, ale když ono se tak nechce být dospělým a mít zodpovědnost. Nejlepší by bylo být dospělým a zodpovědnost nemít. Jenže to jaksi tak úplně nejde. Nebo jde, ale špatně to dopadne. A rodiče nechtějí, aby to špatně dopadlo. Takže prudí, radí, přikazují, zakazují, křičí...
Takový začarovaný kruh střetu představ lidí různého věku a role. Já teda pubertu s dětma nezažila. Střety jsme měli ještě v době rodičovské nadvlády - tak v těch devíti, desíti. Pak už jsem to nechala co nejvíc na nich a fungovalo to.

Bordel v pokojíčku bych vůbec neřešila, se psem bych došla sama, aby nebyl chudák. Dopravu od kamarádky bych nezajišťovala - za nás mobily nebyly a musely jsme si poradit samy. Rodiče ani neměly auto, aby nás pořád dováželi, odváželi. Oblečení bych neřešila, hřeben nepůjčila.