Na kole už dávno nejezdím a auto nemám. Kdysi, když jsem ještě na kole jezdila, jsem se snažila silnicím vyhýbat, jak to jen šlo. Aut jsem se bála a bylo mi nepříjemné, když mě přejížděla. Jak jsem si na kole nebyla úplně jistá, vždycky to předjíždění se mnou zahýbalo a měla jsem strach, že spadnu. A nebyla jsem sama, komu to dělalo zlé. Jednou jsme jeli trasu, kde se jelo kousek po silnici, aby se pak už zahynulo do lesa, ale předjížděly nás velké naklaďáky a dcera, asi devítiletá, dostala takový hyserák, že jsme se museli vrátit.
V autě jsem to brala vždy z pohledu spolujezdce, ale cyklisti na silnici mi dělali zlé vždycky. Každou chvíli jsem čekala , že zničehonic vybočí nebo se zastaví nebo spadnou a cyklista jaksi nemá žádnou kapotu, takže jakákoli srážka s ním, je pro něj tragická.
Jsem ráda, že už nejezdím. Na kole ani v autě.