Samozřejmě dělám různé ústupky, věci, které mě nebaví, ale jsou prostě nutné nebo udělají mým blízkým nějakou zásadní radost. Myslím, že tak to má naprostá většina lidí, nejen žen. Vlastně jsem se setkala pouze s jednou osobou, která hlásala, že dělá jen to, co chce, že nemusí nic (a shodou okolností to bylo tady na Rodině ).

Ale nikdy nejdu nijak zásadně a hlavně dlouhodobě mimo svoji komfortní zónu ve smyslu popírání svého já.

Co mám ovšem silně zakořeněné, je to, že nemůžu být šťastná, když by nebyly šťastné moje děti. Ale už jsem se aspoň naučila, že ony mohou spatřovat své štěstí jinde než já.