Nepopírám, od začátku to máme doma nastavené tak, že se všichni chceme cítit dobře a je potřeba hledat nějaký kompromis, abychom všichni měli svůj prostor. Samozřejmě, syn je trochu kapitola sama pro sebe, tam to možná může vypadat, že se přizpůsobuju a obětuju těm jeho vlakům až neúměrně, ale není to pravda, i tam to má svoje hranice. A taky je to o tom, že syn nás do toho svého koníčka zatáhl vlastně taky, takže i my kolikrát dáváme sami jako první podnět na nějakou takovou akci. Ale nepojedu někam přes celou republiku, když mám před sebou tři dvanáctky v práci, nebo když jsem si domluvila kafe, nebo koncert s kamarádkou, stejně jako manžel nepojede kvůli jednomu vlaku několik hodin autem apod. Takže někdy syn něco oželí, jede tam sám, nebo s kamarádem, nebo to nějak zkrátí, přizpůsobí, aby to bylo schůdné pro všechny. A stejně tak my se snažíme třeba na dovolené plánovat aktivity tak, abychom my si přišli na to své a bylo to zároveň přijatelné i pro něj. Jinak v některých věcech vyloženě myslím na sebe, třeba práci chci mít vždycky na dlouhý/krátký týden, abych měla aspoň nějaké dopoledne volné jen sama pro sebe, když jsou manžel a syn v práci. Mám dost velkou potřebu být sama a tohle bych si fakt nerada nechala vzít. Byť to přináší i to, že některé víkendy s nimi prostě na nějaké akce nemůžu, nebo to musím řešit nějakou výměnou apod. Ale ty moje volné dny mi za to stojí.