Mám pocit, že většina mého života je o popírání sebe sama
Jsem v jádru asi dost zlá, nevybíravá a zlomyslná a vím to a bojuju s tím neustále... Asi jako s tím, že každý má v sobě černého a bílého vlka a záleží jen na něm, kterého bude krmit a nechá ho sílit - jen já teda říkám, že svého temného vlka naopak krmím a překrmuji, aby byl nacpaný a líný a neútočil (a své zlé já uspokojím temným humorem )
Takže svému okolí neříkám natvrdo co si myslím, pokud se mě nezeptá, a i pak vše zmírňuji a snažím se o empatii... Hodně věcí dělám pro radost a štěstí druhých, ale umím (většinou) udržet hranici přijatelnou pro mne... Někdy mě to ale stejně pohltí a pak se v tom plácám...
A když už je toho příliš, potřebuju utéct a chvíli si být sama a někdy si vykřičet všechny zlé věci, co se mi honí hlavou...
Nejvíc se děsím toho, že jednou přijde chvíle, kdy věkem nebo duševní nedostatečností nedokážu ovládnout sebe sama a začnu nahlas říkat všechno, co mě napadá...