Lído, je dobré mít dohled. Manžel jednou řekl mé rodině: "Takže se zvedáme, takhle s ní mluvit nebudete, branka je tamhle, odchod." V klidu, bez křiku (to by měla Ropucha radost, posledně tu psala, že je nedůstojné křičet)

Strejda byl dotčen maximálně, skoro ho kleplo, jak jím lomcoval vztek, bylo vidět, že s ním takto nikdo nikdy nemluvil.

Manžel se pro svou rodinu taky vždycky mohl přetrhnout, byl vychován v módu že muž ženám slouží, odnaučil se to až ke třicítce Dost se mi ulevilo. Nesnášela jsem, jak se s nimi přepne do servilního módu.

Ale to, když se vůči někomu vymezíte, je strašlivě zásadní, kruciální moment. Když muž mému strejdovi zavelel, za chvíli seděl a pochyboval, prý: "Udělal jsem dobře? Tys to takhle nechtěla, viď? Neměl jsem se do toho plést. Všechno jsem zhoršil."

Umět se rázně vymezit, když to vůbec neumíte, vůbec vám to není vlastní, a nikdy jste nesměl, je jako překročit vlastní stín, neskutečná dřina.

Já na to: "Zhoršil, ale bylo to moc hezký, blbá je ta situace tak moc, že už je jedno, když to bude od teď ještě o něco blbější, jsem ráda, že ses mu postavil."