Moniko, jo, my třeba odmalička jezdíme se synem za vlaky po celé republice, často jsme čekali někde u kolejí i několik hodin, než pojede to, na co čekal, částečně tomu přizpůsobujeme i dovolené apod., ale nikdy jsme to nepovažovali za oběť, ani já, ani manžel. Zčásti proto, že nás to vlastně začalo taky bavit a zčásti proto, že jsme to pro něj rádi dělali, když jsme viděli, jak je při tom šťastný a spokojený, že si díky tomu našel kamarády apod. Ovšem kdybychom měli takhle jezdit kvůli nějakému sportu, tak bychom to oba vnímali spíš jako oběť, byť bychom to pro něj samozřejmě udělali, pokud by tím žil a byl v tom dobrý. Sport nám není blízký ani jednomu. Vlaky nás baví a navíc se to dá krásně propojit s cestováním a poznáváním, takže ve finále si každý najdeme to svoje.